Don´t know

7. června 2014 v 1:06 | maya |  diary*Maya

Zdravím lidičky, MS v hokeji nám ani ne před 3 týdny skončilo a my jsme si z něj přivezli bramborovou medaili. Skoro všichni se shodují, že je to takové nejsmutnější místo. Těsně se před námi zavřely dveře s cennými kovy. No nic co se dá dělat. Utěšující přísloví: Sláva vítězům, čest poraženým. (Vůbec netuším,proč to tu rozpitvávám!)


Jo, a abych nezapomněla pod perexem je krátká povídka. Nic zvláštního. Pokud nechcete, nečtěte to, pokud začnete číst a nebude se líbit, přestaňte číst klidně v polovině povídky. Nikdo vám to vyčítat nebude. Jestli se najde někdo, komu se bude líbit, prosím okomentuj to. Moc mně to potěší :33




Sedíš ve svém milovaném v rudě zbarveném křesílku. Jsi přikrytá teplou přitom heboučkou látkou. V ruce svíráš hrnek s cappuccinem, od které ho se vznášejí bílé čmouhy. Ta vůně tě krásně ukolébává ke spánku. Cítíš v sobě klid a mír, po kterém tvé srdce touží. Necháváš se tím blahem unášet do hlubin svých nejtajnějších snů. Před očima vidíš svůj vysněný ráj. Nebe je obarveno azurovou barvičkou. Všude kam se povídáš, máš krvavě rudé růže. Nic krásnějšího ani kouzelnějšího jsi ve svém ubohém životě nezažila. Pociťuješ sedmí stupeň blaha. Neodoláš a začneš tančit divoký, bezesný tanec. Tvé bílé šaty vlají ve vánku, který si sama vytváříš. Připomínáš cikánku, ale tobě to nevadí, až moc si tuhle chvíli užíváš, abys na tohle měla pomyšlení. Cítíš svobodu, po které tak toužíš. Chceš tu zůstat a nevracet se do světa intrik, nenávisti. Přece tohle je tvůj svět, nikdo ti ho vzít nemůže. Najednou uslyšíš ránu. Nebes se stává temno, z růží jsou bodláky s jedovatými ostny. Sněhobílá látka, kterou jsi oděná, se trhá na cáry. Stává se z ní černý korzet s trny. Čím dál tím víc se utahuje, až nemůžeš dýchat. V tom náhle proletí kolem tebe lesk, vše kolem tebe zapaluje. Nemůžeš se na tu zkázu dívat. Z očí ti začínají stékat potůčky slz. Pochopila jsi. Svobodu pocítíš jen na chvíli a ještě tě za to potrestají. Náhle tě ze snu vyruší hrom. Vyděsíš se. Své horké cappuccino si liješ do klína. Nevíš, jestli se máš smát nebo brečet. Nic bláznivějšího jsi zatím neprožila. Stáváš z křesla. V jedné ruce držíš vínově červený hrnek s kapkou horké tekutiny, do druhé ruky bereš politou deku. Odcházíš do koupelny, kde ji namáčíš do bezbarvé vody, přitom slyšíš dunět bouři. Neodoláš, musíš jít k oku s dech beroucím výhledem na město pokritců. Vidíš ji. Bouřka je divoká a nemilosrdná, co se ji postaví do cesty, zničí. Má svou svobodu. A tobě dochází, čím chceš být. Budeš elegantní a nebezpečnou bouří, kterou nikdo nezastaví. Usměješ se pro sebe a na své rozhodnutí si připiješ zbytkem pití, co ti zbylo v hrnku. A tvá slova? " Stávám se svobodnou okouzlující a ničící bouří, kterou nezastaví žádný kazajky, i kdybych za to měla zaplatit životem. Budu svobodná! I kdyby to mělo znamenat jen na chvíli s ničivými následky!!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 9. června 2014 v 17:01 | Reagovat

Povídka se mi líbila, jak byla napsaná, bylo to i poutavé a dobře popsané :) Nelíbilo se mi to moc ukončení, možná bych to nechala ukončené prostě bez nějaké řeči na konec. Ale je to vážně dobré! :)

2 jaktoleti jaktoleti | E-mail | Web | 9. června 2014 v 23:33 | Reagovat

[1]: musím souhlasit, pěkná povídka :)

3 maya maya | 12. června 2014 v 19:03 | Reagovat

[1]:[2]:, děkuji za pochvalu a rady moc si toho cením :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama