Karmínoví květ- zkouška

16. března 2015 v 16:43 | maya

Ahoj :),
našla jsem v počítači další nedopsanou povídky, celkem mi přišla škoda, aby nespatřila světlo světa, ikdyž byla připravována na úplně jiný blog.
Budu ráda za jakýkoliv komantář a doufám, že si ji aspoň kapku užijete, pokud si je budete číst :)



Černočerných oblacích se blýská, hromy bijí. Každý normální člověk by už dávno byl doma a pozoroval tento nečas skrz teplo domova. Teda aspoň přes skleněné okno s šálkem teplé černé zrnkové kávy. Ale já musím trčet s pouzdrem na violu na sedmém poschodí rozestaveného obchoďáku.

Upřímně nevím, proč jsem tuto zakázku brala. Za ty peníze sem nestojí ani jít. Ale co mě zlákalo, byla proslulá organizace Karmínový květ. Z doslechu jsem se doslechla, že prý verbují nového snipera. Proto jsem se po dlouhé době vydala na černý trh, abych se zúčastnila výběru nového člena na onu pozici. Přes neskutečný povyk jednoho člena organizace, mě připustili ke zkoušce. Ano, schytala jsem tohle nádherné počasí.

Pro příště si položím důležitou otázku, než na něco kývnu. Je možné, aby přijali dvacetiletou holku? Nevystřelili si z ní? Je možné se dostat do Karmínového květu? Ale kdyby to byla pravda a já se do ní dostala, bylo by úžasné být v té organizaci. Má neuvěřitelné možnosti a hlavně jste pod ochranou společnosti, čili nedotknutelní zákonem.

"Bílá laň, hlas místo" ozývá se mi s komunikačního zařízení v mém uchu. Jako vždy struční, což je jedině dobře. Za normálních okolností bych neodpovídala, ale tentokrát jsem v týmu žoldáků, do kterého jsem byla z nějakého důvodu vybrána. Jen si nejsem jista, zda jsem zvolila dobře. Můžu si být jimi jista, zda mi opravdu kryjí záda? Ne, že bych neměla nouzový plán. Ale přiznejme si, ta bouřka mi zrovna do karet nehrává.

"Černý orel, jsem na místě, za 45 sekund budu připravena k akci." odpovídám. Pochybuji o tom, že si se mnou budou chtít povídat. Proto si otvírám futrál od strunného nástroje, kde se ukrývá odstřelovačská zbraň Falcon. Připravím si do určité výšky trojnožku. Připravím si zbraň k úderu a teprve potom ji pokládám na připravené místo. Jako poslední si sama lehám na kovovou podlahu. Doufám, že blesk neuhodí dřív, než dodělám misi.

"Říkám, že, ta buchta, není schopna trefit člověka ani z 10 metrů a co teprve kilometrové vzdálenosti? To nedá. Vůbec nechápu, proč ji šéf vybral. Je na nic" ozývá se z vysílačky. Ale nijak se nevzrušuju a opravuji si oční optiku.

Pak jen řeknu: "Bílá laň připravena. Černý orle, zadejte souřadnice cíle"

Bílá laň, 2 hodiny 45 minut trajektorie 800 metru cíl se vzdaluje. Zásah nutný, okamžitě. Skvělí takže nemám času nazbyt.

" Ty děvko to nedáš! Nemáš tu co dělat, běž radši šlapat chodníky než se plést do mužské práce." Už jen obdivuji dotyčnou osobu, že ji to pořád baví, mě buzerovat. Začnu hledat cíl dle souřadnic.

"Sklapni, tobě museli mlátit hlavou o zeť, jinak by jsi věděl, hm silný slovo na tebe, by jsi aspoň tušil, že sniper se nemá rušit. Bílá laň končí. Sejdeme se na domluveném místě" nečekám na svolení. Nepotřebuju, aby nějaký chytrák otravoval. To fakt ne. Mám tu tři cíle, ale jen jeden je pozitivní dva negativní z čehože usuzují, že je musím nechat žít, což by se za normálních okolností nedělo.

Pohybují se rychlým krokem, což není dobrý. Pro jistotu zopakuji do mikrofonu u pusy "Bílá laň žádá telekomunikační klid." Až teď mi došlo, jak moje přezdívka z ní. Přesně jako lovená zvěř, ale s tím rozdílem, že já mám výcvik z různých bojových umění, dokážu zneškodnit či připravit bombu a moje specialita je odstřel.

Koukám pozorně po těch třech osobách. Mám tu muže s tetováním na ruce a s náušnicí v uchu.

Zapnu na chvíli komunikační zařízení a zašeptám: "Cíl potvrzen"

Vystřelím. Trefa přímo mezi oči jak bylo požadováno.

"Cíl z neškodně" ohlásím základně a znova vypínám přístroj.

Na okamžik mě oslní blesk a za 3 sekundy hrom. Bouřka se přibližuje a já jsem tu jako terči. Musím si pospíšit a zmizet. Za normálních okolností bych aspoň chvíli pozorovala ostatní lidi, co dělají, jak komicky reagují, ale bouřka mi bere čas. Během minuty si sbalím svého miláčka do obalu a opatrně slízám dolů. Zažínám cítit první velké studené kapky za krkem. Tohle není dobrý. Radši přidám do kroku. Musím slézt ze stěny, jelikož mi vítr rozfoukal dřevěné bedny, ale počkat zas tak silný vítr nebyl. Ale není čas o tom momentálně uvažovat. Čas kvapí. Dostávám se z uzavřené části obchodního domu.

Vlezu do dalšího budovy. Upřímně, nejhorší na tom je, že nemůžu běžet, jelikož jsem teď obklopena davem, který netuší, co se stalo na ulici. Snadno by si lidi všimli, že jsem udýchaná, celá červená a snadno by si mě zapamatovali, oč nestojím. Navíc se musím dostat do rozestavených garáží naproti přes ulici. Je jediné racionální řešení, prostě musím vypadat jako každý normální člověk jako tady, všední tvář. Normální celkem dost relativní slovo musím se nad svým vtipem pousmát. Konečně jsem dostala z obchodu ven, teď už jen přejít ulici. Dostávám se do garáží, nebo spíš na staveniště plného šrotu? Proč nemohli najít lepší místo na mé vyzvednutí?

Svítivá lomená čára mi ukáže svou nádheru a potom přichází ohlušující hrom.
"Do prdele dvě sekundy, je to moc blízko" musím proklít. "Seru na zásady, musím okamžitě vypadnout." Začnu sprintovat ve svých pěti centimetrových podpatkách. Teď jsem ráda, že jsem si nevzala ty s deseti, jelikož bych to nedávala. Jo už najít jen to posrané auto.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Mám se jí pokoušet dopsat?

ano
ne
je to na tobě

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 19. března 2015 v 22:04 | Reagovat

Skvělé napsané, má to napětí a čte se to krásně... piš dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama