Září 2015

10 věcí o mně, o kterých neví ani Maya (aspoň myslím)

23. září 2015 v 19:27 | Rebecca |  Rebecca
Vidíte, jak jsem dnes milá? Řeknu vám nyní 10 věcí o mně. Ano o některých Maya ví, o některých ale neví ani ona. Tak co, Mayo, kolik jsi toho o mě věděla?

1) Umím věštit budoucnost. A to konkrétně z karet, ruky a kdysi jsem uměla i ze snů. Bohužel, nyní umím dost dobře z karet. Ani byste mi nevěřili, jak populární to je mezi mými spolužáky, zvláště o Vánocích. A taky vám řeknu jedno tajemství: většina věštců neumí ani věštit, jednoduše si přečtou něco o řeči těla a použijí na vás psychologii. Jsem mezi nimi? Jo, tak to vám nepovím.

2) Učím se celkem čtyři jazyky. Kromě češtiny a angličtiny, které se budu učit celý život, již čtvrtý rok mám i francouzštinu. Líbí se mi, jak zní, ale jako jazyk je to těžký, co se týče gramatiky. Výslovnost se dá do roka a půl zvládnout. Co je ale novinka, je, že se vedle toho sama doma učím i japonštinu. Prozatím se učím jenom znaky, brzy k tomu chci ale přidat i gramatiku. Jo, a chci se brzy naučit i němčinu a latinu. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.

3) Jsem blázen do dějepisu. Ve třídě se baví tím, že když mi řeknou letopočet, dokážu ho celkem dost přesně zařadit. Možná je to tím, že bych si hrozně moc přála historii studovat i na vysoké škole, ale spíše je to proto, že se mi letopočty prostě dobře pamatují. Ona historie je pro mě celkově zajímavá. Zvláště středověk. Ten je podle mě nejlepší.

4) Chci se stát spisovatelkou. O své budoucnosti toho moc zatím nevím, nemám upřímně žádnou představu, co chci dělat. Rodiče mě nutí do psychologie (původně chtěli ekonomii, ale když jsem jim řekla, že mě baví víc psychologie, upnuli se na ni), zatímco já chci, jak už jsem zmínila, studovat historii. Co ale vím na beton je, že mojí vášní je stát se spisovatelkou. Nedávno jsem počítala, kolik knih je v mé vlastní knihovničce. Z odborné literatury to je okolo 30, dalších 97 jsou romány, většinou teda fantasy. Psaní fantasy mě baví, uklidňuje a utíkám tím od nudného stereotypu, kde nic není podle mě. Ale, to už ostatně Maya ví.

5) Jsem velmi naivní a je lehké se mnou manipulovat. Že jsem šla na gympl, byl vlastně nápad rodičů, v té době jsem chtěla být výtvarnicí. A byla jsem vážně dobrá, na patnáctiletou holku, to fakt jo, ale jak jsem byla na gymplu, uhel nahradila propiska a skicák nahradily knihy a učebnice. A teď to vidím na sobě znova, chci jít na jeden obor, ale vím, že nakonec skončím u oboru, který pro mě vybrali rodiče. Kamarádi mě nutí na různé akce, kde mě to nebaví, nikoho neznám, ale stačí mi říct pár vět, a už jdu s nimi, i když toho potom lituju.

6) V nikom nevidím to zlé. I když vím, jak ten člověk je špatný, já prostě na něm vidím vždy jen to dobré. Ať už si říkám, co chci, nic mě nepřesvědčí. Tak na druhou stranu si říkám, zda je to dobře, nebo ne. No, možná ani ne. Jestli to takhle zůstane dál, vezmu si nějakého d*bila jen proto, že si myslím, že je to dobrý člověk. Zároveň se neumím přetvařovat. Jsem, jaká jsem a jestli se to někomu nelíbí a pomlouvá mě, je mi to jedno. Jsem toho názoru, že ne všem se musím líbit, a každý si musí na mě udělat nějaký názor. Že jsem mu ukradená? Budiž.

7) Mám ráda počítačové hry, ale ... Nebaví mě je hrát. Já jsem ten typ člověka, který rád sleduje let´s playe, ale sám tu hru nikdy nehraje. Assassin´s Creed? Zaklínač? Dark Soul? Proč ne? Všechno to jsou dobré hry, a já v nich nacházím inspiraci na svoji tvorbu. To ostatně i v anime, i když se snažím to přepracovat tak, aby tu nakonec bylo něco jiného, než jsem viděla.

8) Vadí mi argumenty ohledně romů a uprchlíků. Žijeme ve společnosti, kde se nikomu nelíbí, že tu jsou "cikáni" ani uprchlíci. A ať si říká, kdo chce, znám jen velmi málo lidí, kterým to opravdu nevadí a naopak je ještě brání. Já je sice moc nebráním, pravda, ale když už o nich přede mnou někdo mluví opravdu hnusně, musím na to něco říct. Uznávám jejich názor, ale pokud je to vážně stupidní argument, nebo ani ten argument nemá, to je fakt hodně i na mě, a že já toho hodně snesu. Má rodina ví, o čem mluvím. Jednoduše si ti lidé neumí představit být na jejich místě. (Prosím vás, nehodlám tu rozebírat otázku rasismu a politických problémů, tak se prosím zdržte komentářů, že o tom nic nevím. Jen jsem vyjádřela hrubý náčrt toho, jak to cítím, a ne, k čemu jsem nakloněna)

9) Víra? Jo, tak to je problém. Když jsem v úzkých, modlím se k Bohu a občas zajdu do kostela, ale nijak v Boha popravdě moc nevěřím. Já jsem spíše toho názoru, že okolo nás jsou jakési duše, které nám napomáhají k tomu, co chceme a co potřebujeme. Jsou to duše zemřelých? Možná. Koneckonců jsem obdivovatelkou tajemna, (nikoli satanismu!), ráda o něm čtu a tak podobně. Kdysi jsem se prohlásila za Bílou čarodějku (někdy v osmé třídě) a uměla pár "kouzel". Každopádně, pravidla Bílé magie se snažím dodržovat i nadále. Jo, a věřím i v reinkarnaci a v karmu. Neexistuje na to všechno náhodou nějaké náboženství?

10) U desáté věci jsem hodně dlouho přemýšlela, co sem napsat, ale nakonec jsem si řekla, že to nechám trochu otevřené. Co si myslíte, jaká je desátá věc, která se mě týká?

Takže, co mám v hlavě?

23. září 2015 v 18:45 | Rebecca |  Rebecca
Takže mám psát, co mám zrovna v hlavě? No, tak jo: ..... ano, to mám zrovna v hlavě :D.
.
.
.
Nepovedenej vtip? Vy fakt nemáte smysl pro legraci!
No tak dobře, prostě se mi nechce momentálně nic moc rozebírat. Škola? No děs. Ve čtvrťáku si připadám, jako kdyby mi právě do obličeje vybouchla bomba. Všude se na mě něco valí, rychle se musím rozhodovat a podobně.
Co je ale na tomto měsíci pozitivního? Inu, ... mám řidičák, závěrečky úspěšně dokončeny na první pokus (i když podle komisaře bych měla ještě několik měsíců trénovat). Co je doma, to se počítá, ne?
A jak tak vidím, tak jsem se zase rozhodla o něčem přemýšlet. Krucinál, lidi, vy jste ale strašní manipulátoři. Dokonce i ty, Mayo, představ si, že už jsem fakt napsala přes 18 stránek A4 za necelé dva dny poté, co jsem si přečetla tvůj komentář. Holka, jestli ty nebudeš v budoucnu diktátor, tak už nevím, co s tebou :D.
Ale víš co? Možná to sem nakonec dám, ostatně, když ses i ty donutila napsat si sem charakteristiku děl na maturitu, které já z většiny vůbec ale vůbec nevyužiju (díky moc, mimochodem :D).
Hm, ... těch teček a smajlíků je tady nějak moc.
Že by to chtělo nějaké depresivní téma? Ne, to už by se rovnalo sebevraždě, koneckonců, už v té depresi tak trochu jsem. Ale to ostatně celý září.
A jak si to zase tak zpětně pročítám, tak zjišťuju, že zase melu blbosti.
Končím, to nemá cenu. Asi se vrátím k psaní příběhů, jak mě Maya "přemlouvá" (ve skutečnosti mě zmanipulovala, kdybych to mohla dokázat, tak bychom se viděli v soudní síni :D).


PS: tento článek nemá nikoho urážet, to byste poznali z tónu mého hlasu, ale jelikož nejde o verbální projev, budete se muset spokojit s tímto várování. Zatraceně, jak vám škola dokáže totálně změnit slovník, je až neuvěřitelný!

Návštěva KIKu

20. září 2015 v 13:51 | maya |  diary*Maya
Nikdy jsem si nemyslala, že se někdy pokusím u kratší Haul, co jsem si přinesla z obchodu. Nwm, nikdy nebyla potřeba se chlubit oblečením, jídlem, věcma.... Jenže teď to na mě padlo. Takže se omlouvám, ale jinak to nejde. Mimochodem jsou to jen dvě věci :D né že bych si v KIKu nevybrala více (to také že ano i koupila), jenže zbytek věcí mi byl odebrán, prý až k Ježíšku dostanu :( ... Takže je milé, že dostanu oblečení a krasou truhličku pod stromeček, co jsem si sama zaplatila. Jo je to fakt ironie :D Ale co, aspoň bude jistota, že to budou pěkné věci, které se nebudou válet ve skříni.Člověk to musí vidět pozitivně, jinak by byl nevídaně nasranej :D

Byly za potebí nové úchytky ke skříní, jelikož ty starý zůstávali v ruce.
Upřímně dostat se do skříně bylo fakt náročný :D
Navíc teď krásně ladí s barvy v pokoji, a ten nápis Home Sweert Home :3

Cena cca 100Kč za obě úchytky
*************************

Na střední jsem se naučila využívat Diář bez kterého si teď
nedokážu představit život. Totiž strašně ráda zapomínám dny, kdy se píšou písemky.
Na první pohled jsem se do něj zamilovala....
Navíc ještě ten vnitřek :3
Navíc stál v KIKu jen 70Kč, což je luxus, jelikož v papíráku
by mě vyšel na 150 Kč a výš...

To je vše :3 jelikož ostatní bylo zabaveno ... Ne nebudu se rozčilovat.... :D

Martin Eden

1. září 2015 v 20:18
Martin Eden
Jack London
Autor:Narodil se v San Franciscu jako nemanželský syn potulného astrologa irského původu W. H. Chaneyho a Flory Wellmanové. Matka se s Chaneym rozešla a vzala si Jacka Londona, kupce a farmáře.
Již v 15 letech pomáhal London živit rodinu. Roznášel noviny, rozvážel led, zametal hostince a nakonec začal pracovat v konzervárně 10 až 18 hodin denně. V 16 letech si půjčil peníze na plachetnici a přidal se k partě ústřicových pirátů. Obnos, který vydělal, však za několik dní utratil v oaklandských výčepech.
Nějakou dobu působil London jako pomocník námořní policie. Později procestoval Spojené státy jako tulák. V době zlaté horečky se vydal na Aljašku. Zde sice nezbohatl, ale své zkušenosti ze severu později uplatnil ve svých povídkách a románech.
London se vrátil do Oaklandu. Nejdřív pracoval v továrně na konopí, později jako topič v elektrárně. V dubnu 1894 se připojil k dělnické armádě, tj. k desetitisícům nezaměstnaných dělníků tíhnoucích na Washington ze všech koutů Ameriky. Prostředí, v němž vyrůstal a žil, ho nutilo bojovat o přežití často tvrdě a bezohledně.
Jack London byl nadšeným socialistou, členem socialistické strany a odborů. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko - Japonské válce.
Jack London se stal postupně uznávaným spisovatelem, ve své době zřejmě nejlépe placeným. Koupil si jachtu, vydal se na cestu kolem světa. Žil na svém ranči v Měsíčním údolí v Kalifornii. Přestože měl velké příjmy, stále měl finanční problémy. Kromě toho celý život bojoval s alkoholismem.
V roce 1916 vystoupil London ze socialistické strany pro nesouhlas s jejím programem. V témže roce zemřel. Podle některých zdrojů spáchal sebevraždu, dle názorů historiků i jeho dcery šlo o nešťastnou náhodu.
Jeho díla:Bílý tesák, Volání divočiny, Vlkův syn
Vliv na jeho dílo: Jeho život
Další autoři a jejich díla:
Světoví autoři: Čeští autoři:
Emil Zola (Nana) Karel Čapek (Bílá nemoc, R.U.R.)
Sir Artuhr Conan Doyle (Sherlock Holmes ) Alois Jirásek (Psohlavci)
Walt Whitman (Stébla trávy) Fráňa Šrámek (Modrý a rudý)
Obecná charakteristika:
Doba: počátek 20.st. Oakland
Literární forma, druh: próza
Literární žánr: autobiografický román
Jazyk:
Spisovný i míšený se slangem a špatnou výslovností, výskyt odborných slov
-slohový postup:
Kompozice: Chronologikcá
Hlavní téma: Zdokonalování jedince, který je následně nepochopen,
Hlavní postavy:
Martin Eden
Ruth
Obsah:
Martin je námořník. Jednoho dne se ocitne v domě bohaté rodiny. Zamiluje se zde do Ruth, dcery významného právníka. Ona je vzdělaná, sečtělá, ale nikdy nežila skutečný život, zatímco Martin ani nedokončil základní školku a nikdy nic nečetl.
Martin omámený láskou se přihlásí do knihovny, začne číst a učit se společenskému chování, jen aby se vyrovnal Ruth a mohl jí vyznat svou lásku. Obdïvuje všechny příslušníky vyšší třídy a chce se jim co nejvíce podobat.
Po několika měsících mu však dojdou peníze a tak se musí vrátit na moře. Když plavba skončí, samotné čtení mu už nestačí a pustí se do vlastní tvorby. Svá díla rozesílá časopisům. Setkává se však s odmítavými postoji. Některé ukázky přečte i Ruth, která se sice vyjádří pochvalně, ale ve skutečnosti nevěří, že se s nimi Martin prosadí.
Znovu dojdou peníze, musí do práce. Najde zaměstnání v prádelně. Ovšem tvrdá dřina mu nedovoluje pracovat na svém duševním rozvoji. Po třech měsících tuto práci opouští.
Po nějakém čase se odhodlá vyznat Ruth lásku. Ta jeho city opětuje, ale nechce se s nimi pyšnit na veřenosti. Naléhá na něj, aby si našel pořádné zaměstnání, stále mu nevěří. Martin často trpí hlady, většinu svých věcí má v zastavárně a je zadlužený. Přitom spí jen několik máloho hodin denně a píše povídky a eseje, které jsou lepší, než ty co jsou uváděny v časopisech. Redaktoři, ale stále jeho práci odmítají. Zjišťuje, že společností, o které dříve snil a chtěl k ní patřit, nyní opovrhuje pro její konvenční názory. Seznámí s Brissanderem. Ten o přivede do společnsti vzdělaných dělníků. Mají oproti vyšší třídě vlastní názory. Pak Martin na jedné politické schůzi řeční proti socialismu. Omezený reportér však napíše článek o velkém socialistovi. Nepochopil vůbec jeho řeč. Ruth Martinovi už vůbec nevěří a rozejde se s ním.
Nakonec se všechno změní a v jednom časopise přijmou jeho článek. čtenářů má veliký úspěch a všechny noviny a časopisy se dožadují jeho dalších prací. Martin z toho ale nemá radost, nemá radost ani když mu vyjde první kniha. Náhle začne být vážený, i když všechno napsal v dob, kdy jím společnost opovrhovala. Všichni, kteří ho dříve odsuzovali, jej nyní zvou na večeře. Ne však proto, jaký je, ale protože je slavný a bohatý.

Nyní hledá své místo ve společnosti: vyšší společností opovrhuje, ale mezi nízkou se nechce a už ani nemůže vrátit. Ztrácí veškerou chuť do života. Fyzicky je na vrcholu sil, ale duši má těžce nemocnou. Po té, co si přečte verše svého oblíbeného básníka, konečně najde východisko ze své situace. Při cestě parníkem na Tahiti vyskočí z lodi a utopí se.

Na západní frontě klid

1. září 2015 v 19:58
Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque
Autor:Německý spisovatel a dramatik, vlastním jménem Erich Paul Remark, se narodil v Osnabrűcku, v rodině knihvazače. V osmnácti letech (ihned po ukončení školy v roce 1916) narukoval jako dobrovolník do armády, kde byl v roce 1918 (několikrát) zraněn. Nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Přestože se narodil v "kolébce fašismu", popisuje ho jako "rakovinu tohoto století".
Po demobilizaci vystřídal řadu různých povolání, například působil jako redaktor v berlínském plátku, pracoval jako učitel, agent firmy s náhrobními kameny, účetní, obchodní příručí, automobilový závodník, reklamní agent a v neposlední řadě se stal světoznámým spisovatelem.
V roce 1925 se oženil s Jeanne Zambonovou. Jejich manželství však trvalo pouze do roku 1932, kdy emigroval do Švýcarska. Po nástupu nacismu v r. 1933 byly jeho knihy vyhlášeny za "zvrhlé umění" a veřejně páleny, o­n sám byl v roce 1938 zbaven německého občanství. V roce 1939 emigroval do USA a v následujících letech žil střídavě v Americe a ve Švýcarsku. Po 2.světové válce se vrátil do Švýcarska a usadil se v Porto Roncu na jezeře Maggiore. V roce 1958 se znovu oženil s americkou filmovou hvězdou Paulette Goddard, bývalou manželkou Charlieho Chaplina. Zemřel 1970.
Jeho díla:Tři kamarádi; Vítězný oblouk; Čas žít, čas umírat; Jiskra života
Vliv na jeho dílo: 1. světová válka, automobilové závody, 2.světová válka
Kritika a její proměny: chtěla se zavděčit průměrnému čtenáři, často propadal sentimentalitě
Další autoři a jejich díla:
Světoví autoři: Čeští autoři:
Ernest Hemingway (Stařec a moře) Karel Čapek
Romain Rolland (Petr a Lucie) Jaroslav Hašek
Henri Barbusse (Oheň) Karel Poláček
Obecná charakteristika:
Doba: 1.světová válka na západní frontě a v Německu
Literární forma, druh: próza
Literární žánr: válečný román částečně autobiografický
Jazyk:
· spisovný jazyk
· autobiografické prvky
· ich forma, závěr er forma o Pavlově smrti
· zúčastněný vypravěč
· vypravěč "svědek"
· autor komunikuje se čtenářem málo
· s jednou postavou je autor víceméně ztotožněn
· přesvědčivé líčení
· vypravěč je součástí příběhu
· hovorový jazyk v přímé
-slohový postup: vyprávěcí
Kompozice:
· 12 kapitol
· chronologická kompozice
· mozaika epizod
· převažují autorovy monology
· znaky reportážní a věcně dokumentaristické prózy
Hlavní téma:
· celkové téma -život vojáků za I. Světové války
· hlavní téma- příběh Pavla Bäumera
· vedlejší téma - vztahy mezi vojáky
· motiv- návštěva francouzkých dívek
· epizoda -vztah Tjadena s Himmelstosem
Hlavní postavy:
PAVEL BÄUMER- mladý chlapec, který pod nátlakem učitele spolu s ostatními spolužáky narukuje. Zažívá hrůzy války a vzhledem k jeho věku je pro něj těžké se přes ně přenést. Je však inteligentní, před válkou studoval gymnázium. Snaží se nepřipouštět si hrůzy války, ne vždy to však jde.
STANISLAV KACZINSKY- přezdívaný Kat, je starší než Pavel, Pavel s ním má velice blízký vztah. Má výborný šestý smysl a vždycky Pavlovi pomůže, hlavně co se týče hledání jídla. Velitel roty.
Spolužáci KEMMERICH, KROPP, LEER, MÜLLER
TJADEN- vyžívá se v pomstě Himmelstossovi
HIMMELSTOSS- uzurpátorský cvičitel, kterému to mladí vojáci rádi oplatí, když se pro nedostatek vojáků dostane také na frontu
Obsah:
Zuří 1. světová válka. Nic netušící mladí studenti gymnázia se pod ideologickou masáží třídního učitele nechávají zapsat na vojnu. V tu chvíli si nikdo z nich nedokáže představit, co je na frontě čeká. Realitu si začínají uvědomovat v přípravných kasárnách. Desátník Himmelstoss je tyranským způsobem cvičí jak bojovat a přežít ve válce. Sám však na frontě nikdy nebyl, proto je jeho výcvik spíše psychický teror.
Po tvrdém výcviku jsou převezeni na západní frontu-ve Francii. Střídají se období poklidně strávená v táboře s obdobími, kdy tváří v tvář palbě a smrti neuvěřitelně trpí, jak fyzicky, tak psychicky. prvním silným okamžikem je návštěva jejich kamaráda Kemmericha v nemocnici. Má amputovanou nohu. Podle jeho pobledlé tváře je všem jasné, že František už dlouho živ nebude. I přes to ho povzbuzují. Zařídí mu morfium, aby se už netrápil. Jeden z přátel si může vzít jeho boty. Po čase jsou převeleni opět na frontu. Jsou zde i nováčci, kteří neprošli kasárnami. Teprve teď se projevuje důležitost těchto výcviků. Mladí a nepřipravení vojáci velmi rychle umírají, jsou k smrti vyděšení a snaží se nesmyslně uniknout ze zákopů skrz hustou palbu.
Pavel dostává dovolenou. Těší se, že konečně potká rodiče a sestru. Čím blíže je domovu, tím méně se těší. Doma je vroucně přivítán, maminka je však velmi nemocná. Situace rodiny je celkově špatná, hlavně vlivem války. Lidé se Pavla vyptávají, jak zlé to na frontě je, říkají mu, jaký je hrdina, on si tak však vůbec nepřipadá. Pavel si v tu chvíli uvědomuje, že už nikdy nebude schopen zapojit se do normálního života. Tuší, že je ztracenou generací, že válka v nich ubila vše dobré, každou naději. S rozporuplnými pocity se vrací na vojnu.
Postupem války Pavel přichází o své přátele. Nejlepším přítelem se mu stává Kat. Po jednom útoku je kat zraněn. Má průstřel nohy, proto nemůže chodit. Není nikdo, kdo by ho na nosítkách odnesl do obvaziště. Pavel ho proto bere na ramena a kvůli zhoršujícímu stavu kamaráda se rozhodne běžet palbou. Když zcela vyčerpaný doběhne na obvaziště, zjistí, že jeho poslední kamarád zemřel, protože ho trefila střepina. To Pavla zlomí.
"Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, ze se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid. Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit, výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec."