Leden 2017

Rozhodnutí

26. ledna 2017 v 21:13 | maya |  Chvílky
Jeden chybný krok, jeden chybný centimert, který mě drží od temné depresivní propasti v mé mysly. Každý dne se do ní koukám a zas pohed od ní ovdracím. Skoro jako bych stála nad pravou propastí a slyšela, jak se kamínky, pod podrážkou mé boty, drolí do černé díry za mnou, či přede mnou? Jak smutné ani nevím, kde se se prohlubeň nachází... Pouze ji cítím, cítím, jak se přbližuje či oddaluje. Jeden chybný krok a už se z ní ani nemusím dostat, ale dva správné kroky a můžu se od ní dostat. Tak proč stagnuji na tom jednom místě? Na té hraně? Na co čekám? Pořád jsem ztacená, nemohu najít svůj směr, to vím už další dobu. Ale proč se sakra nemůžu dostat od té propasti? Vždyť mi svým způsobem vše vychází...

Vychází, ale proniknu všude jen o pár milimetrů, potřebnou hranici zdolám, přesto se k vrcholu neženu jako ostatní. Proč? Proč nemám takové ambice? Vždyť tuším i vím, že bych mohla být mezi prvními... Přesto mi chybí zapál či obyčejný zájem. Jediné co se baví je koukat na ostatní, jak vstoupají či se propadají. NEjspíš mám strach se pouze pohnout vpřed či zad, nevím, co bude tím chybným krokem. Možná proto radši neryskuji a zůstávám u propastit, vždyť jedno chybné rozhodnutí a čeká mě pád!!! Hluboký temný bolestivý pád... Jenže kdo neryskuje nežije. V mém případě stojí nad propastí, u které nevím kde se vlastně nachází. Tiše vyčkávám, snad čekám, že někdo přijde a strčí do mě. A já ten krok, chtěj nechtěj, udělat budu muset. Ale vážně chci být popostrčená? Neměla bych být já tvůrcem svého vzácného daru od Boha? Svého vlastního života?

Ne přelézat malé překážky, či ty střední to mi nejspíš stačí. Jsem ve středu, v rovnováze. Nejsem schopna se nahnout k jedné straně. Musím najít cíl, musí být narušen můj klid asociála. Musím se hnout. Má osobnost volá, ke kroku ať chybnému či správnému. Je jedno jaký bude, hlavně že bude. Získá se víc barev do života, získá se nějaký vrchol na zdolání. To je to důležité. Něco bude k překonání, stagnace se přeruší a já budu moc žít.

Zavírám oči, roztáhnu ruce, otočím se do kola. Ztrácím orientaci, nevím kde jsem, kudy se budu ubírat. Zhlubaka se nadechnu. Pomalu zvednu pravou nohu, pomalu nakročím. Končetinu nechám ve vzduchu, vážně ten krok chci udělat?? Váhání mě rozčílí, to je ten impulz, který potřebuji. Noha letí dolů, nevím zda do prázna či k zemi. Mě stačí jedno pomyšlení. Ryskuji, takže stále žiji.

P.S. Už hodně dlouho jsem takhle nepsala, kde jsem míchala realitu s fantazijí. Je mi jasné, že na tohle nejde napsat skoro žádný komentář. Což nevadí, já jsem zcela spokojena. Jsem ta, kterou jsem byla a kterou chci být :)


Horoskop na youtube

24. ledna 2017 v 18:27 | maya
Konečně jsem našla horoskop, kterému věřím :P Co vy? :D

Karmínoví květ- odjez

19. ledna 2017 v 20:33 | maya
Asi nikdy tuhle povídku nedopíšu. Bych na to nejspíš potřebovala sto let :D, když vezmeme do úvahy, že tento druhý krátký dílek vychází až po dvou letech od první části :D

"Miluji bouřky, ale jen za oknem. Kruci." vykřiknu do prázdna posledního schodiště. Cítím, jak schody beru rovnou po třech. Ano cítím, nepřemýšlím, v myslí se mi přeplo na automatický režim, kde je vynecháno zbytečné uvažování. Přemýšlet teď o něčem, znamená jednoduchou jiskřivou smrt. Proto mě nijak nevyvádí z míry malá nehoda. Z vysokých bot mi u podpatku vypadne podrážka. Vracení pro ni by byla pouhá ztráta času. Boty jsou k nahrazení, ale můj život ne. Především jej nemám chuť ukončit milionem voltů z blesku. Ne díky. Konečně vidím dveře, můj cíl jak se dostat z tohodle železného poutače blesků ven.
Mám štěstí, dveře jsou otevřené, nemusím odstřelovat zámek. S úlevou zjišťuji, že se dostávám do místnosti pro zaparkování aut. Teď už jen stačí zdolat to dlouhé parkoviště.
Přejedu očima po parkovišti, vím že někde přede mnou měl být východ, ale přeci jen by bylo milejší jít podle cedulí Exit než po mé paměti. Povzdechnu si, nic takového nevidím, a krást auto se mi zrovna dvakrát nechce. S ne velkou radostí se začnu rozebíhat, když se proti mně rozsvítí ostrá světla terénního vozu.
Díky pronikavému světlu, ztrácím na pár chvil zrak. Předkláním se do předu, prsty si lehce mnu oslepené oči. "Který vůl?" kousavě vykřiknu, oči prostě bolí. Ještě chybí, aby začal z repráků auta vycházel infrazvuk a vyřadil mi tím i další základní smysl.
Slyším, jak se auto rozjíždí proti mně. Vím, měla bych uhnout z cesty, ale volím radikálnější možnost. Rychle vytáhnu z futrálu svého miláčka, ano i po slepu to slušně rychle zvládám. Nemám strach, ubráním se. Mám ještě jeden náboj, který je schopen ze sta metru prorazit pětadvaceti milimetroví pancíř. Takže pokud se trefím do správné části motoru, auto udělá bum a já budu mít dost času zmizet.
Slyším, jak teréňák zastavuje. Okýnko od spolujezdce jede dolů. Pomalu se mi vrací zrak, který si při vykne i na přední světla auto.
"Kurva ty děvko, přestaň mi laskavě mířit na auťák mého parťáka. Jestli okamžitě neskloníš tu hlaveň, serem na slib, co jsme dali šéfovi a jebeme i jedeme bez tebe."
Po projevu řidiče mi rychle dochází, o koho jde. "Tss držky huba" ucedila jsem a s nevolí sklonila pušku. Pořád jsem slyšela, jak se mezery mezi bleskem a hromem snižují, proto jsem neváhala a s radostí nastoupila do černého džípu. Přesto si neodpustím se zadními dveřmi kapku víc třísknout, chci tím nazačit jednou věc. Kdybych měla na výběr nesedím tu.
"Já to slyšel" procedil černý svalovec.
"Ježiši mě to snad zlomí srdce." podotkla jsem s ironií v hlase. "A ještě jednou mě oslep a střelím tě do kolena." Prozdůraznění svých slov procvaknu Falcona. Musím si nějak u té držky vydobít respekt, navíc si to podvědomně nemůžu odpustit, ale přesto mi moje slušná část staré osobnosti donutila říci: "Díky za odvoz" Jakmile poděkování zaznělo, auto se rozjelo pryč s té budovy, která se pro dnešek stala lapačem blesků.
Jeli jsme potemnělým městem, které bylo osvětlováno bouřkou.


"Neskutečná nádhera" zamumlám si pro sebe v autě, při tanci žlutých zkroucených pásů na obloze. Slyším i ohlušující hrom, který do něčeho uhodil. Můžu z jistotou konstatovat, že ta věc, co to schytala už je na dvě části, tedy pokud vůbec je.
"Máš pravdu, právě uhodil blesk na tvé stanoviště." Ozve se řidič se smích v hlase, skoro jako by mi to přál. Měl zvláštní hlas, který měl samovolně polohy tónu, aniž by o to stál. Sem tam až nepřirozeně vysoký na muže. Po zbytek cesty prázdnými ulicemi už nikdo nepromluvil, což bylo divný, jelikož černoch měl vždy co říct. Teda aspoň něco proti mně. Ale svým způsobem jsem za to byla ráda, neměla jsem chuť se s někým vybavovat a s černochem už tuplem ne.


Muffiny s oříšky a sušený brusinkami

19. ledna 2017 v 19:38 | maya |  Kuchařinka
Muffinky od mojí maminky

3 vajíčka
150g bílého jogurtu
150g krupicového cukru
(ráda míchám 130g obyč. cukru + 20g vanilkového)
50g mletých ořechů
175g hladké mouky
0,5 prášku do pečiva
125g sušených brusinek
( či udělat mix sušených brusinek, švestek ....
či dát čerstvé borůvky, prostě dle chuti)

Postup:
V míse vytvoříme směs z vajec, bílého jogurtu a cukru, kterou rošleháme šlehačem do homogenní směsi. Do mísy následně přidáme zbývající suroviny ( mleté ořechy, hladkou mouku, prášek do pečiva, sučené brusinky) a vše důkladně promícháme. Dáme rozehřát troubu. Těsto pak dáváme na plech na muffiny, či přímo do formiček.
Pečeme na 190°C cca 15 minut

Přečtené knihy 2017

9. ledna 2017 v 18:15 | maya |  Bibliothèque <Knižnica>

Přečtené knihy


Michelle Coheb Corasanti - Mandlovník

Rozečtené knihy

Císařovy kosti - Adam Williams

Plánované knihy

Božská komedie - Dante Alighieri
Inferno - Dan Brown
Palác nebeských rozkoší - Adan Williams

P.S. Možná se vám nadpis zdá absolutní, začátek roku 2017 a já napsáno přečtené knihy za tento rok... Jenže vy se na to díváte z jiné časové linie než já, to je ten problém ... :D

JAMES JOHNSON SWEENEY. https://www.moma.org [online]. [cit. 9.1.2017]. Dostupný na WWW: https://www.moma.org/calendar/exhibitions/1392?locale=en