Rozhodnutí

26. ledna 2017 v 21:13 | maya |  Chvílky
Jeden chybný krok, jeden chybný centimert, který mě drží od temné depresivní propasti v mé mysly. Každý dne se do ní koukám a zas pohed od ní ovdracím. Skoro jako bych stála nad pravou propastí a slyšela, jak se kamínky, pod podrážkou mé boty, drolí do černé díry za mnou, či přede mnou? Jak smutné ani nevím, kde se se prohlubeň nachází... Pouze ji cítím, cítím, jak se přbližuje či oddaluje. Jeden chybný krok a už se z ní ani nemusím dostat, ale dva správné kroky a můžu se od ní dostat. Tak proč stagnuji na tom jednom místě? Na té hraně? Na co čekám? Pořád jsem ztacená, nemohu najít svůj směr, to vím už další dobu. Ale proč se sakra nemůžu dostat od té propasti? Vždyť mi svým způsobem vše vychází...

Vychází, ale proniknu všude jen o pár milimetrů, potřebnou hranici zdolám, přesto se k vrcholu neženu jako ostatní. Proč? Proč nemám takové ambice? Vždyť tuším i vím, že bych mohla být mezi prvními... Přesto mi chybí zapál či obyčejný zájem. Jediné co se baví je koukat na ostatní, jak vstoupají či se propadají. NEjspíš mám strach se pouze pohnout vpřed či zad, nevím, co bude tím chybným krokem. Možná proto radši neryskuji a zůstávám u propastit, vždyť jedno chybné rozhodnutí a čeká mě pád!!! Hluboký temný bolestivý pád... Jenže kdo neryskuje nežije. V mém případě stojí nad propastí, u které nevím kde se vlastně nachází. Tiše vyčkávám, snad čekám, že někdo přijde a strčí do mě. A já ten krok, chtěj nechtěj, udělat budu muset. Ale vážně chci být popostrčená? Neměla bych být já tvůrcem svého vzácného daru od Boha? Svého vlastního života?

Ne přelézat malé překážky, či ty střední to mi nejspíš stačí. Jsem ve středu, v rovnováze. Nejsem schopna se nahnout k jedné straně. Musím najít cíl, musí být narušen můj klid asociála. Musím se hnout. Má osobnost volá, ke kroku ať chybnému či správnému. Je jedno jaký bude, hlavně že bude. Získá se víc barev do života, získá se nějaký vrchol na zdolání. To je to důležité. Něco bude k překonání, stagnace se přeruší a já budu moc žít.

Zavírám oči, roztáhnu ruce, otočím se do kola. Ztrácím orientaci, nevím kde jsem, kudy se budu ubírat. Zhlubaka se nadechnu. Pomalu zvednu pravou nohu, pomalu nakročím. Končetinu nechám ve vzduchu, vážně ten krok chci udělat?? Váhání mě rozčílí, to je ten impulz, který potřebuji. Noha letí dolů, nevím zda do prázna či k zemi. Mě stačí jedno pomyšlení. Ryskuji, takže stále žiji.

P.S. Už hodně dlouho jsem takhle nepsala, kde jsem míchala realitu s fantazijí. Je mi jasné, že na tohle nejde napsat skoro žádný komentář. Což nevadí, já jsem zcela spokojena. Jsem ta, kterou jsem byla a kterou chci být :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama