Rudovlasá dívka, smrtí protkaná

14. ledna 2018 v 20:52 | maya
Sedí dívka na chátrající dřevěné židli uprostřed tmavé místnosti. Má svěšenou hlavu k hrudníku, klidně oddychuje, někdo by mohl říct, že spí. Opak je pravdou, srdce jí buší o sto šest. Nejraději by z místnostni utelka a jako dárek na rozloučenou by zanechala výbušninu C4 a ne jen v tomto ohavném pokoji. S úsměvem by ji darovala svým takzvaným přátelům zabijákům, který ji obětovali kvůli povýšení u vůdce Tristana, toho starého prašivého dědka.
Vlastně měla zahynout při nepřátelském bombardování malé vesničky Tierz, kde se nacházel hrob jejího dědečka. Tierz byla bezvýznamná ves s pouhými dvaceti obyvateli, o které se starala výměnou za opečovávání posledního odpočinku dědečka. Bohužel byla přes rok mimo kontakt, fanatik Tristan ji poslal vystopovat a zabít svého syna Theodora do duchovního města Sinkry, nacházejíc se na opačné straně kontinentu. Syn se provinil, chtěl se stát knězem, kázat mír a zavrhovat agresivní totalitní vládu. Tristan to vzal jako velezradu proti jemu samotnému. Knězi, mírem, opovrhuje, uznává pouze bezpáteřný režim. Zasloužil si pouze smrt, a tu mu měla Zhanna darovat.
Vězte tomu, kdyby jej neviděla si hrát s dětmi, a pak jim dávat jídlo, které měl pro všechny chudáky Tierz, nejpíš by jej bez přemýšlení zabila. Ona v něm čirou náhodou uviděla svého dědečka, milovaného dědečka snášejíc pro ní modré z nebe. Už dlouho neviděla tak jasnou tvář dědečkovu, cítila zvláštní nutkání ochránit vzpomínku. Rozhodla se s Theodorem sejít na jeho svaté půdě. Bylo pro ni překvapující, že on ji znal. Když ji spatřil posmutněli mu oči, otočil se k otláři Mori, bohyni života a smrti.,,Tak tedy můj čas nastal, krvavé vlasy ženy, můj otec nezaspal."Zhanna upírajíc zrak k zádům mírumilovného muže, tápala ve slovech, nevěděla co odpovědět. Nemyslela si, že je až tak známá. Kdo by chtěl být proslulí tímto způsobem? Nikdy na to nemyslela, plnila rozkazy, které ji pomáhali zapomenout na ztrátu dědečka, nikdy o žádném povelu nepřemýšlela a ani nezaváhala při jeho plnění. Pouze teď, neuměla si to vysvětlit. ,,Mýlíš se, aspoň v čase a ve mně." Theodor překvapení trhl hlavou, otočil se konečně k čelem k ní. Tentokrát už neměl v očích smutek, ale svítila v nich naděje, snad by i nejraději skákal kolem rudovlasé dívky jako malé dítě vidíc zázrak. ,,U milované Mori, zázraky se přeci jen dějí." Kdyby jí tohle řekl někdo jiný, bezváhání mu podřízne hrdlo, prostřelí srdce. Vyznělo by jí to pohrdavě, výsměšně vůči ní, jenže on to myslel smrtelně vážně. Nechápala jej. ,,Takže s obcováním se smrtkou končíš?" jeho hlas zněl poněkud moc šťastně. Navíc tohle ona neřekla, proč si plete pojmy? Posměšně se ušklíbne, rudé vlasy si nechá spadnout přes obličej.,,To jsem nikdy neřekla, nic jiného neumím." Mohla by se něčeho naučit, přesto její nit osudu již byla moc protkána smrtí. On jediní přežil, díky dědečkovi. Kněz chtěl oporovat, zvedla pravou ruku k obličeji, ukazováček směřoval k jejím rtům pro znamení ať mlčí, pak si z tváře odhrne rudé vlasy. ,,Rozhodla jsem se tě chránit..."změna v Theodorově obličeji byla dosti patrná, nezamlouvalo se mu to evidentně.,,Už jsem se rozhodla, nic s tím neuděláš. Pokud má nastat mír, musíš žít." Muž před ní na chvíli oněmněl, i tak chvilka jí stačila k tomu, aby mu na čelo dala pusu a tím i stvrdila své vlastní rozhodnutí. Rozezněly se zvony, ona překpokládala ohlašování poledne, jenže ty měli ještě půlhodiny čas. Zvony ohlašovaly nástup lepších času pobřeží, lepších časů země. Kněz to věděl, ale než stihl cokoliv říct červenovlasá žena zmizela, stejně jak se objevila. Theodor si klekl k oltáři Mori, nemodlil se prozpěvoval si:

,,Rudovalasá dívka, smrtí prodkaná, mír nám přináší, nebojme se ji, pomozme ji."


Jak slíbila Theodorovi, chránila ho. Zabíjela bez milosti nájemné vrahy. Mohla jim vyhrožovat ať kněze nechají být, jenže jim v očích viděla nezájem, přežíván ze dne na den. Moc dobře věděla, co tyto pohledy znamenají, proto jim vždy prostřelila srdce dvěmi střelami z odstřelovací pušku OP 96 Falcon. U jednoho z vrahů našla v kapce vzkaz od Tristana:

Vím, kdo zabil tvého dědečka, vrať se a já ti to povím. Tristan

Při čtení zanecháné zprávy napínala proužek papíru do krajní meze pružnosti, z očí se jí linuly slzy, ústa se jí křivila do zvláštního šklebu smíchu, z hrdla vycházely zvuky výsměchu i pohrnání. Osobnost se jí roztrhala, žila ve lži, podporovala ji slepě a přitom pravdu měla na dosah. Nebo se jí tan cvok snaží rozhodit a zbavit. Moc dobře ví, že se za ním vydá. Pozabití dědečka zešílela, smutnila při zabíjení jiných lidí. Sice našla Theodora, ale touha zabít vraha milovaného člověka byla i teď mnohem větší než cokoliv jiného.
Vyrazila za odpovědí okamžitě, pouze nehlásila atentát na ctihodného otce Theodora, který projistotu i sama spáchala. Prostřelala mu rameno, nic vážného, ale díky tomu získal ochranu dokud se k němu nevrátí.
Cestou k šílenci Tristanovi se stavila u hrobu dědečka ve vesničce Tierz. Už byl zvláštní tmavý kouř vycházející z komínů, nevyhlížející děti z oken, na druhou stranu byla zima a naposledy když zde byla, stěžoval si Hanzo na nedostatek topiva do kamen. Mohli pálit gumy, děti mohly pomáhat v domě či se učit. Proto se rozhodla nejdříve zajít do dvora k velkému Javoru, jenž u kořenů měl náhrobek z mramoru. Poklekla na levé koleno, sklonila hlavu, levou rukou držela přívěšek, který ji visel kolem krku a pravá spočívala na náhrobku. Zavřela oči, mumlala modlitbu za dědečka. ,,Uteč, utíkej, chtěj tě zabít!" Ozývá se z koruny stromu. Tohle ví už od první chvíle, co si poklekla. ,,Co tu sakra děláš Aarone!" zdešeně vykřike na kloučka v koruně javoru. Ten se lekne jejího přísného nevyrovnaného hlasu, uklouzne mu noha, ztratí rovnováhu a řebadá na záda, směřuje z dva a půl metrů dolů na hranu náhrobku. Naštěstí rudovlasá dívka zareaguje rychle, při Aaronově pádu ho stihne odstrčit ve vzduchu, takže nepadá zádami na kámen, ale jen břichem na tvrdou zmrzlou zem. Byl to tvrdý náraz, ale ne smrtelný. Slyší jak popotahuje, jenže se tu objevil další příměs zvuku, byly to stíhačky schazujíc bomby na vesničku. Popadne klučinu ze země, táhne ho za sebou k boční straně domu, je tam malý sklípek. Rozkopne zchátralé dřevěné dveře. Klučina do sklíku letí jako první, pak tak vleze za ním. Slyší jak dopadá první bomba, zvuková vlna po dopadu je obrovská. Ohlušijící. Brečícího klučinu přikreje vlastním tělem. Morseovkou mu svým prstem na krk vytiká zprávu. Utíkej do hor, neohlížej se za sebou, otci řekni ať dědovi svalí náhrobek. Další bomba, tentokrát zničí dům, kusy cihel, kamení jí lítá na záda, Aaron se pod ní krčí. Vypadá relativně v pořádku.Omdlívá bolestí. Ztrácí orientaci, neví kolik bomb spadlo, je ticho, tíha na zádech se zvětšila. Rozhodne se pro riskatní krok. Začne vší silou vytlačovat zátěž ze zad ze sklípku ven. Chvíli to trvá, všechno kolem se hroutí, přesto se jí povede dostat ven na zničenou planinu se zmrzačeným javorem. Smysly ji šílí, přesto cítí bezpečno k útěku. Z posledních sil pohladí klučinu po vláskách, vychodí jej dírou ven ze sklípku. Gestem ruky mu naznačí útěk k horám, Aaron kývne a běží jak o život, šok z tohoto zážitku mu dodává neskutečnou rychlost. Z posledních síl hledí na něj, utíká k horám, rozumněl ji. Omdlívá.

Probouzí se přikurtovaná k lůžku, rozostřený pohled, vidí snad šest kapaček. Slyší pípaná přístrojů, křik nějakého muže. ,,Doktore! Ona se probouzí!" Opět ztrácí vědomí, přesto cítí jak ji nějaké jemné ruce šahají na čelo.
Po druhém probuzení už vidí blonďatého doktora, který se nad ní sklání. Vypadá to, že jí mění obvazy.,,Proč žiji?"nasucho promluví, muž se na ní mile usměje.,,Odpočívej malinká, dokud můžeš." Poslechne zavře oči a usne.
Třetí probuzení není tak pěkné, nějací muži ji chytají pod rameny a táhnou ji jak mrtvalu na chodbu, proudou jí na druhou stranu, kde se otevřou dveře objeví se ženy. Chlapy ji ženám přímohodí, takže jim propadne mezi rukami, zda je to omylem či naschvál se nedozvídá. Je mimo sebe, vnímá okrajově, slyší.,,Proč tu čubku musíme oblíkat?"Ze země jí ani nezvedají, pouze jí zatáhnou za dveře. ,,Prý, ta čuba, zachránila kluka. A teď z ní dělaj světce, z kurvy jedné." Plivanec od nějaké osoby dopadne těsne vedle jejího těla.
Ne zrovna šetrně ji převléknou z košile do maskáčových kalhot a čeného tílka. Boty ji nedávají. Po úkonu, co měli udělat zvolají opět chlapy. Ty ji drsně zvednou ze země a opět dovlečou do nějakého pokoje, kde ji svážou k dřevěné pochroumané židli. Kde strácí vědomí, tentokrát už to není jen z léků, ale ze způsobené bolesti z nešetrného zacházení.
Po čtvrtém probuzením, už neomdlívá opijáty přestávají působit. Bolí ji tělo, sedí a přemýšlí, jak by tu zanechala výbušninu. Chtěla zabíjet, někdo z jejích "přátel zabijáků", kdo prozradil místo, kde odpočíval její dědeček.
Z úvah ji vytrhlo zaskřípění pantů u dveří, někdo vcházel, jenže ona seděla zády ke zdroji hluku. Zloba a nenávist k sobě samí, že se nechala tak snadno chytit jí požírala mysl. ,,Je mi líto Theodore..." zamumlá ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama